Baudelaire, Charles: Au Lecteur

La sottise, l'erreur, le péché, la lésine,
Occupent nos esprits et travaillent nos corps,
Et nous alimentons nos aimables remords,
Comme les mendiants nourrissent leur vermine.

Nos péchés sont têtus, nos repentirs sont lâches;
Nous nous faisons payer grassement nos aveux,
Et nous rentrons gaiement dans le chemin bourbeux,
Croyant par de vils pleurs laver toutes nos taches.

Sur l'oreiller du mal c'est Satan Trismégiste
Qui berce longuement notre esprit enchanté,
Et le riche métal de notre volonté
Est tout vaporisé par ce savant chimiste.

C'est le Diable qui tient les fils qui nous remuent!
Aux objets répugnants nous trouvons des appas;
Chaque jour vers l'Enfer nous descendons d'un pas,
Sans horreur, à travers des ténèbres qui puent.

Ainsi qu'un débauché pauvre qui baise et mange
Le sein martyrisé d'une antique catin,
Nous volons au passage un plaisir clandestin
Que nous pressons bien fort comme une vieille orange.

Serré, fourmillant, comme un million d'helminthes,
Dans nos cerveaux ribote un peuple de Démons,
Et, quand nous respirons, la Mort dans nos poumons
Descend, fleuve invisible, avec de sourdes plaintes.

Si le viol, le poison, le poignard, l'incendie,
N'ont pas encor brodé de leurs plaisants dessins
Le canevas banal de nos piteux destins,
C'est que notre âme, hélas! n'est pas assez hardie.

Mais parmi les chacals, les panthères, les lices,
Les singes, les scorpions, les vautours, les serpents,
Les monstres glapissants, hurlants, grognants, rampants,
Dans la ménagerie infâme de nos vices,

II en est un plus laid, plus méchant, plus immonde!
Quoiqu'il ne pousse ni grands gestes ni grands cris,
Il ferait volontiers de la terre un débris
Et dans un bâillement avalerait le monde;

C'est l'Ennui! L'oeil chargé d'un pleur involontaire,
II rêve d'échafauds en fumant son houka.
Tu le connais, lecteur, ce monstre délicat,
- Hypocrite lecteur, - mon semblable, - mon frère!

Blud, hloupost, skrblictví, hřích plný nepravosti,
nám sedá na duších a těla trápí nám,
a my pak skýtáme krm milým výčitkám
jak pobudové vším, jež na své kůži hostí.

Máš hřích je zavilý a lítost bez odvahy,
své kání dáme si vždy dobře zaplatit,
a doufajíce kal svým podlým pláčem smýt,
hned zpět se vracíme na bařinaté dráhy.

To Satan Trismegist svou řečí kouzly jistou
nám na podušce Zla k snům ducha konejší,
a drahocenný kov té naší vůle vší
je měněn v oblak par tím chytrým alchymistou.

To Ďábel, drže nás, na drátkách hýbá námi.
V odporných předmětech vidíme vděky, žel,
a denně ujdeme kus cesty do Pekel,
bloudíce bez děsu čpavými temnotami.

Jak bídný zhýralec, jenž hryza žádostivě
zmučený scvrklý prs nevěstky zvadlých vnad,
toužíme tajnou slast narychlo vychutnat,
jak starý pomeranč ji mačkajíce chtivě.

Namačkán, hemže se jak hlístí miliony,
nám hýří ve hlavě dav Běsů o překot,
a vydechneme-li, Smrt, řeka skrytých vod,
nám do plic stéká v tmách se strašlivými stony.

Nevetkalo-li nám svůj vzorek roztomilý
v napjatou kanavu osudů plných běd
až dosud násilí, oheň, dýka či jed,
toť proto jediné, že není v nás dost síly.

Než v oné hromadě zlých opic, štírů, hadů,
pantherů, šakalů, fen, supů nebo můr,
plíživých, chrochtavých, štěkavých, řvavých stvůr,
v nečistém zvěřinci neřestí bez příkladu,

je jedna strašlivá, jež trůní nade všemi!
Ač šetří posunky a křiky, na dumách,
přec mileráda by svět obrátila v prach
a jedním zívnutím hned spolkla celou zemi.

Tot Nuda! - V očích pláč, jejž roní každou chvíli,
sní o popravištích, v snách kouříc huku svou.
Ty znáš, můj čtenáři, tu stvůru zhýčkanou,
čtenáři pokrytče - můj bližní, bratře milý!