Baudelaire, Charles: Hymna na Krásu (Hymne à la Beauté in Czech)

Viens-tu du ciel profond ou sors-tu de l'abîme,
Ô Beauté? ton regard, infernal et divin,
Verse confusément le bienfait et le crime,
Et l'on peut pour cela te comparer au vin.

Tu contiens dans ton oeil le couchant et l'aurore;
Tu répands des parfums comme un soir orageux;
Tes baisers sont un philtre et ta bouche une amphore
Qui font le héros lâche et l'enfant courageux.

Sors-tu du gouffre noir ou descends-tu des astres?
Le Destin charmé suit tes jupons comme un chien;
Tu sèmes au hasard la joie et les désastres,
Et tu gouvernes tout et ne réponds de rien.

Tu marches sur des morts, Beauté, dont tu te moques;
De tes bijoux l'Horreur n'est pas le moins charmant,
Et le Meurtre, parmi tes plus chères breloques,
Sur ton ventre orgueilleux danse amoureusement.

L'éphémère ébloui vole vers toi, chandelle,
Crépite, flambe et dit: Bénissons ce flambeau!
L'amoureux pantelant incliné sur sa belle
A l'air d'un moribond caressant son tombeau.

Que tu viennes du ciel ou de l'enfer, qu'importe,
Ô Beauté! monstre énorme, effrayant, ingénu!
Si ton oeil, ton souris, ton pied, m'ouvrent la porte
D'un Infini que j'aime et n'ai jamais connu?

De Satan ou de Dieu, qu'importe? Ange ou Sirène,
Qu'importe, si tu rends, - fée aux yeux de velours,
Rythme, parfum, lueur, ô mon unique reine! -
L'univers moins hideux et les instants moins lourds?

Jsi, Kráso, z propasti či z bezedného nebe?
Tvůj pohled s ďábelským i božským zářením
rozlévá v zmatku zlo a dobro kolem sebe,
a proto k vínu tě snad přirovnat smím,

Máš v očích svítání i západ s jejich mírem
a šířích parfumy jak v tmách noc bouřlivá.
Tvá ústa s polibky jsou číše s elixírem,
po kterém sílí hoch a muž sil pozbývá.

Vystouplas z podzemí či z hvězd jsi sestoupila?
Za tvými sukněmi jak pes jde Osud jat,
rozséváš pohromy a radost, rozmařilá,
a neodpovědna, vše řídíš napořád.

Zlá šlapeš po mrtvých a tropíš si z nich šprýmy,
z tvých skvostů nezdá se Děs nejmíň rozkošným
a Vražda, jedna z tret, jež jsou ti nejdražšími,
tancuje milostně nad zpupným břichem tvým.

Osleplá jepice za tebou letí, svíce,
a planouc v ohni dí: "Buď světlo, chvála ti!"
Milenec supící nad tělem krasavice,
toť mroucí, hladící svůj hrob, v své závrati.

Co na tom, vzešla-lis již v pekle nebo v ráji,
ty stvůro, hrozná tak bez vlastní viny snad,
když mi tvá noha, zrak a úsměv otvírají
vstup k nekonečnosti, již, temnou, mám já rád!

Anděl či Siréna, z Boha či ze Satana,
jen když mi, vílo má se zrakem mámivým,
ty rytme, vůně, dne, má kněžno milovaná,
činíš svět méně zlým a čas míň strašlivým!