This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Örkény István: Kočičí hra (Macskajáték in Czech)

Portre of Örkény István

Back to the translator

Macskajáték (Hungarian)

1
Mindnyájan akarunk egymástól valamit.
Csak az öregektől nem akar már senki semmit.
De ha az öregek akarnak egymástól valamit, azon mi nevetünk.

2
A FÉNYKÉP
Készült 1918-ban vagy 1919-ben, a Szolnok megyei Létán, kint a holt Tiszánál, a cukorgyári lakótelep közelében, ahol Szkalláék is laktak.
Fent a gyár féderes kocsijának hátsó fele látszik (lovak nem), az ereszkedőn a két Szkalla lány, kitárt karral, habos tüllruhában, kacagva rohan lefelé a vízhez, mely szintén nem látható. A képet már eredetileg túlexponálták; a két homályos leányalak azóta megsárgult, kifakult. Arcuk is alig kivehető.

3 LEVELEK
Garmisch-Partenkirchen
München ide majdnem száz kilométer, de azért este nyolckor, német pontossággal, majdnem libasorban befutottak a parkba az autók. Nyolc harminckor a lány – nem az én Schwesterem, hanem a szobalány – kinyitotta az ebédlőajtót, és előbb engem gurított az asztalfőhöz, aztán én mutattam meg mindenkinek a helyét. Ilyen kisebb estélyen nincs név szerinti ültetés, tehát odahívhattam magam mellé Rauschenigg professzort, aki nemcsak orvosnak nagyszerű, hanem társalgónak is. Persze, nem azért volt meghíva, mert az én kezelőorvosom, hanem a bátyja miatt, aki a bajor kereskedelmi kamara alelnöke, és Misinek fontos nexusa. Rauschenigg rögtön a hogylétem felől érdeklődött; azt mondtam, amin nem lehet változtatni, amiatt nem érdemes panaszkodni. Gratulált, milyen erős vagyok, és nagyon okos dolgokat mondott, de amikor fáradt vagyok, kihagy a memóriám. A Schwester hozza az altatómat, reggel folytatom.
Folytatom. Azt mondta: „Wir Menschen sind Übergangs-Kreaturen, und wissen sehr wenig über Freude und Leid. Alles, was uns Ursache scheint, kann auch Zweck sein.” Nem fordítom le, te voltál a Liebling, szedd csak elő a német tudásodat! Később azt mondta, a testi fájdalom értelmetlenségéről szólva: „A csirke talán nem egyéb, mint az a mód, ahogy egy tojás egy másik tojást csinál.” Mit szólsz? Sajnos, nem tudtam mindenre figyelni, mert a vendégekkel is törődnöm kellett. Ahogy jöttek a különféle borok és pezsgők, mindig nekem kellett a poharat fölemelnem, mert amíg én hozzá nem nyúlok, addig senki se iszik. Új ruhámban, mely antwerpeni fekete csipke, úgy nézhettem ki, mint egy gyönyörű múmia. Te bolond! Annyi a holmim, és úgy küldenék neked. Hány ruhád is van tulajdonképpen? És ki az a Paula, akinek úgy megörültél, és akire emlékeznem illenék? Sejtelmem sincs, pedig ha nem vagyok fáradt, és főképp nevek dolgában, prímán működik a memóriám.
Csak gyertyák égtek. Kétszáznyolcvan gyertya. A régi Vígszínházban, Molnár-darabokban lehetett ilyen főúri pompát látni. De ez igazi!

Budapest
Drága Gizám! Paulát nem ismered, nem is ismerheted. Abból lett a keveredés, hogy ő viszont tud rólad, mindjárt azt kérdezte: „Hogy van Giza nővéred?” Mi ugyanis együtt vészeltük át az ostromot egy budai pincében, és én, akinek hat hétig sejtelmem se volt, túléltétek-e a pesti harcokat, minden percben rólad beszéltem neki. Bélám, amilyen mulya volt szegény, tíz tetanusz injekcióval és ötszáz ultraszeptillel indult neki a pinceéletnek, pedig a Janitsáry-patikában hat zsák kristálycukor maradt. De ő nem nyúlt a máséhoz – amikor ég a Vár! Ha Paula nincs, ott fordultunk volna fel éhen. Nemcsak liszttel, zsírral és krumplival látott el, hanem mézzel, angolszalonnával, sőt tojással is, s ezt akkor, amikor még a saját büdösségüket is sajnálták egymástól az emberek és olyan elegáns természetességgel, hogy néha még köszönömöt mondani se jutott eszembe. Azóta nem láttam, egészen múlt vasárnapig. És milyen körülmények között! A legszívesebben elsüllyednék, ha rágondolok.
Rémes napom volt. Egymás után egy csomó kellemetlenség történt, és borzasztóan felizgattam magam. Ismersz engem. Ha sok bajom van, felgyűlik bennem a méreg, és mintha egy égő kanócot húznék magam után, minden átmenet nélkül fölrobbanok. Mellesleg Mistótné (a tejcsarnokosnő) már régen az idegeimre megy. De hogy pont Paula előtt, a Csatárka utcai tejcsarnokban! Csak állt a lépcső tetején, mert négy lépcsőn kell lemenni, és kapkodta a fejét abban a hangzavarban, de meg se mozdult, csak nézett lefelé, mint egy nagyon piszkos fürdőbe, ahová az ember utál bemenni.
És most képzelj el engem, bal karomon a társbérlőim macskája, jobb kezemben egy joghurtos üveg, benne fél deci tej, a fél lábamon papucs, a másikon fűzős cipő, és a fejemen egy vadidegen nő kalapja, mely véletlenül a fejemen maradt! Én kiabálok, és nem nagyon válogatom meg a szavaimat, Mistótné szintén, és még kevésbé válogatja meg a szavait, a mögöttem sorban álló négy öregasszony is kiabál, mert az egész környéken tejcsarnokellenes a hangulat, csak leghátul köhécsel az öreg Lökös Tivadar, mert ő sohasem szeret állást foglalni. És most képzeld el, hogy ennek a zűrzavarnak a tetőfokán nyílik az ajtó, és ott áll egy nő, akiről ha nem tudnám, hogy nálam négy évvel idősebb, azt hinném, hogy tízzel fiatalabb. Kérlek, Gizám, szőke haja volt, de olyan természetes szőke, mint ahogy egy pohár tiszta vizet se lehet festeni. Mogyorószín jersey angol kosztüm volt rajta, amire rá volt írva, hogy nem Budapest. És kérlek, Gizám, harisnya nélkül, mert le volt sülve, egy nálam négy évvel idősebb valaki, olyan barnára, mint a Sportuszoda, és sarkas, kivágott, hegyes orrú cipő, szintén a legújabb külföldi divat. De mindez nem érdekes, Gizám. Hanem az az érdekes, hogy még meg se szólalt, csak állt és nézett, és abban a szempillantásban halálos csönd lett, mindenki őt bámulta, és mindenki szégyellte magát.
Nem ismertem meg. Ő kezdett engem nézni, aztán megkérdezte: „Ha nem tévedek, ugye, Orbán Béláné?” Nekem még nem jött ki hang a torkomon, csak a tejcsarnokosnő kezdett magához térni, folytatni próbálta a pofázást, de csak egy fél kukorékolás jött ki belőle, mert akkor Paula ránézett, és azt kérdezte: „Mit óhajt, asszonyom?” Nem is a szavaktól, hanem a szavakat kísérő tekintettől Mistótné abban a pillanatban halott volt, jobban mondva erkölcsi halott, és egy szó se jött ki belőle, amikor fizetés nélkül elmentem Paulával. A nagy felfordulásban ugyanis otthon felejtettem a pénzemet is.
Hazakísért, ami nem tartott sokáig, mert a tejcsarnoktól három percnyire lakom, és nem is mondott semmi különöset, de én még most is a hatása alatt vagyok. Megkérdezte, hogy min veszekedtünk, amire azt mondtam, hogy szó sincs veszekedésről, mit gondol rólam, csak nem állok oda vitatkozni egy ilyen primitív tejcsarnokosnővel. Ezt kár volt mondani, mert amikor jött, még javában állt a bál. Aztán utánad kérdezett, mondtam, hogy az állapotod, sajnos, változatlan, pedig tizenhat évvel ezelőtt kivándoroltál Misi fiadhoz Garmisch-Partenkirchenbe, ahol a legjobb orvosok felügyelnek rád. Azt mondta, csókoltat, aztán azt mondta, milyen remek kis kalapom van, és milyen fiatal vagyok benne. Kérlek, Gizám, ahelyett hogy bevallottam volna, hogy a kalap egy vadidegen nőé, és véletlenül maradt a fejemen, azt meséltem, hogy a Belvárosban vettem kétszázötven forintért: aztán megbeszéltük, hogy kedden délután találkozunk a „Nárcisz”-ban. Nem ismered. Tavaly nyílt meg a Váci utcában, eddig én is csak kívülről nézegettem be az ablakon, mert nem szeretem az elegáns helyeket.
Amint látod, elég semmitmondó dolgokról beszélgettünk, de én még most is azon veszem észre magam, hogyha eszembe jut valami, első gondolatom az, milyen jó volna elmondani Paulának. Alig vártam a keddet; azt hiszem, ó olyan hatással van rám, mint te. Emlékezz csak a szép létai évekre! Énvelem folyton történt valami, izgalom izgalom után, sérelem sérelem után, de ha te ott voltál, és azt mondtad: „Mi bajod, Liebling?” – akkor egyszeribe eltörpültek a bajaim, mert te valahogy a puszta lényeddel magasabb dolgokhoz mérted az én buta kis sértődéseimet. Ő is ilyen. Nemcsak az öltözködéséből, hanem a belsejéből is árad az elegancia, az a belső nemesség, amivel a drága jó papa, a száztíz kilójával, sáros csizmájával, viseltes bricseszével is mindenki respektusát ki tudta vívni, kezdve az öreg Danzigeren, le Lajos bácsiig, a mázsamesterig. A nagy lelkek kiváltsága ez! 



PublisherÖrkény István: Tóték + Macskajáték, Új Palatinus Könyvesház Kft.

Kočičí hra (Czech)

1
Všichni po sobě něco chceme.
Jen po starých lidech už nechce nikdo nic.
Když však staří lidé po sobě něco chtějí, smějeme se jim.

2/FOTOGRAFIE
Pořízena byla v létě roku 1918 nebo 1919, v župě Szolnok, u mrtvého ramena Tiszy, poblíž cukrovarnické kolonie, kde bydleli i Szkallovi.
Nahoře je vidět zadní polovinu cukrovarnického kočáru (koně ne), po svahu sbíhají se smíchem obě Szkallova děvčata s rozpřaženýma rukama, v nadýchaných tylových šatečkách běží k vodě, kterou rovněž není vidět.
Už tehdy byl obrázek přeexponován; obě mlhavé dívčí postavy od té doby zežloutly, vybledly. Jejich tváře jsou stěží rozeznatelné.

3/DOPISY
Garmisch-Partenkirchen
Mnichov je odtud vzdálen téměř sto kilometrů, ale večer v osm vjížděla do parku auta s německou přesností, div ne husím pochodem. V osm třicet rozevřelo děvče - ne moje Schwester, nýbrž panská - dveře do jídelny a nejdřív dovezlo do čela stolu mne, já jsem pak všem ukazovala jejich místa. Na takových menších večírcích se neusazuje podle jména, proto jsem si k sobě pozvala profesora Rauschenigga, nejen výtečného lékaře, nýbrž i společníka. Nebyl ovšem pozván proto, že léčí mě, nýbrž kvůli svému bratrovi, viceprezidentu bavorské obchodní komory, s níniž má Misi důležité suky. Rauschenigg se okamžité vyptával, jak se mi daří; řekla jsem mu, že na nezměnitelné si nemá smysl stěžovat. Gratuloval mi, že jsem tak silná, a mluvil velice chytře, ale když jsem unavená, vynechává mi pamět. Schwester mi nese prášky na spaní, ráno budu pokračovat.
Pokračuji. Řekl:“Wir Menschen sind Übergangs-Kreaturen, und wissen sehr wenig über Freude und Leid. Alles, was uns Ursache scheint, kann auch Zweck sein." Nebudu ti to překládat, Liebling jsi byla ty, vezmi do hrsti svoji němčinu! Později, když mluvil o nesmyslnosti tělesné bolesti, řekl: “Kuře snad není nic jiného, než způsob, jak jedno vejce dělá vejce druhé." Co tomu říkáš? Nemohla jsem bohužel všechno vnímat, protože jsem musela pečovat o hosty. Na stůl přicházela všelijaká vína a šampaňské a já jsem vždycky musela pozdvihnout číši, protože dokud se jí netknu já, nepijí ani hosté. V nových šatech z černé antverpské krajky jsem asi vypadala jak krásná mumie. Ty blázínku! Mám tolik věcí a tak ráda bych ti něco poslala! Kolik ty máš vůbec šatů? A kdo je ta Paula, z níž jsi měla takovou radost, a já bych se na ni měla pamatovat? Nemám ani potuchy, kdo by to mohl být, a přitom nejsem-li unavená, a zvláště pokud jde o jména, mi paměť pracuje výtečně.
Hořely jen svíce. Dvě stě osmdesát svic. Ve starém Divadle komedie jsme na Molnárových kusech vídali takovou velkopanskou pompu. Tahle je ale opravdová!

Budapešt‘
Drahá Gizo! Paulu neznáš a taky ji znát nemůžeš. Popletla jsem si to, protože ona o tobě ví a hned se po tobě ptala: “Jak se má tvoje sestra Giza?“ My jsme totiž jednom budínském sklepě společně přečkaly obléhání a já jsem tehdy šest týdnů neměla nejmenší tušení, jestli jste přežili boje v Pešti, a vyprávěla jsem jí stále o tobě. Chudák Béla, to byl ale nekňuba, se vybavil na život ve sklepě deseti protitetanovými injekcemi a pěti sty ultraseptily, zatímco v Janitsáryho lékárně zůstalo šest pytlů krystalovélto cukru! Jenže cizího on se ani netkne - a přitom hoří Hrad! Kdyby nebylo Pauly, pojdem hlady. Vypomáhala nám nejen moukou, tukem a bramborami, ale dávala nám í anglickou slaninu, med, dokonce i vejce, a to v dobách, kdy si lidé navzájem záviděli nos mezi očima, a s takovou elegantní samozřejmostí, že mě někdy ani nenapadlo poděkovat. Od té doby jsem ji neviděla až do minulé neděle. Ale za jakých okolností! Nejradši bych se propadla, když si na to vzpomenu!
Měla jsem hrozný den. Jedna nepříjemnost za drahou, strašně jsem se rozčílila. Znáš mě. Když mám moc starostí, vztek se ve mně nastřádá, a jako bych za sebou vlekla jiskřící knot, naráz pak vybuchnu. Ostatně Mistótová (mlékařka) už mi dávno leze na nervy. Ale že zrovna před Paulou, v mlékárně v Csatárkově ulici! Stála nahoře na schodech, protože tam se musí sejít po čtyřech stupních, a jenom vrtěla hlavou nad tím kraválem, ale ani se nepohnula, hleděla dolů jak na vanu s hrozně špinavou vodou, které se člověk štítí, a přitom má do ní vlézt. .
A ted si představ, jak jsem vypadala, na levé ruce sousedovic kočku, v pravé ruce láhev od jogurtu, v ní půl deci mléka, na jedné noze bačkoru, na druhé šněrovací botu a na hlavě klobouk úplně cizí ženské, protože mi náhodou zůstal na hlavě! A křičím, slova moc nevybírám a Mistótová taky, ta vybírá slova ještě míň, ječí i ty čtyři staré ženské ve frontě za mnou, protože u nás z celého okolí nikdo nemá mlékařku rád, jenom úplně vzadu pokašlává starý Tivadar Lökős, protože ten nikdy nechce zaujmout stanovisko. A teď si představ, když ten rámus vrcholí, otevřou se dveře a v nich se objeví žena, no, kdybych nevěděla, že je o čtyři roky starší, myslela bych, že je jí o deset let míň než mně. Představ si, Gizo, měla ti světlé vlasy, ale tak přirozeně světlé, jako bys namalovala sklenici čisté vody. A oříškově hnědý kostýmek z jerseye, ze kterého křičelo, že není z Budapešti. A považ, Gizo, neměla punčochy, protože byla krásně opálená, a to má o čtyři roky víc než já, a hnědá ti byla jako ti naháči z plovárny, a boty na podpatcích, vykrojené, špičaté, taky poslední zahraniční móda. Ale to všecko není důležité, Gizo. Důležité je, že se ještě ani neozvala, jen stála a koukala, a rázem nastalo hluboké ticho, všichni hleděli pouze na ni a všichni se styděli.
Nepoznala jsem ji. To ona se na mne zadívala a pak se zeptala: “Jestli se nemýlím, jste paní Orbánová, že?“ Já jsem ze sebe ještě nevypravila ani hlásek, jenže mlékařka se pomalu vzpamatovávala, chtěla se hádat dál, ale jenom zakvokala, protože Paula na ni pohlédla a zeptala se: “Co si přejete, paní?“ Mistótovou to umrtvilo, ani ne tak ta slova, jako spíš pohled, který je provázel. Morálně ji to tak zdeptalo, že ani nemukla, když jsem bez placení odešla s Paulou. V tom velkém zmatku jsem totiž zapomněla peníze doma.
Vyprovodila mě, což netrvalo dlouho, protože bydlím na tři minuty od mlékárny, a nevyprávěla nic zvláštního, ale ještě pořád jsem pod jejím vlivem. Zeptala se, proč jsme se hádaly, a já jsem řekla, že o hádku vůbec nešlo, přece si nemyslí, že bych se dohadovala s nějakou primitivní mlékařkou. To jsem ale říkat neměla, protože právě když vešla, byl randál v plném proudu. Pak se vyptávala na tebe, říkala jsem, že tvůj zdravotní stav se bohužel nezměnil, a přitom ses před šestnácti lety odstěhovala za Misim do Garmisch-Partenkirchenu, kde se o tebe starají ti nejlepší lékaři. Říkala, že tě mám pozdravovat, a potom říkala, že mám moc hezký klobouček, a jak mladistvě prý v něm vypadám. Považ, Gizo, místo abych se přiznala, že ten klobouk patří úplně cizí ženské a zůstal mi na hlavě náhodou, vyprávěla jsem jí, že jsem ho koupila v centru za dvě stě padesát forintů; pak jsme si domluvily, že se v úterý odpoledne setkáme v Narcisu. Ten ty neznáš. Otevřeli ho loni ve Vácské ulici, zatím jsem tam i já nahlížela jenom zvenku přes okno, protože nemám ráda takové elegantní podniky.
Jak vidíš, mluvilo se o samých nicneříkajících věcech, ale i teď si uvědomuju, že když mě něco napadne, hned bych to chtěla říct Paule. Nemohla jsem se úterka ani dočkat; myslím, že má na mne stejný vliv jako ty. Vzpomeň si na ty krásné časy v Létě! Se mnou se pořád něco dělo, hned jsem byla rozrušená, hned zas uražená, když jsi ale byla u mne ty a řeklas: “Co je ti, Liebling?“ rázem se moje starosti scvrkly, protože tys jen svou pouhou existencí srovnávala moje hloupoučké trampoty s věcmi vyššími. Ona je taky taková. Nejen z oblečení, ale i z jejího nitra vyzařuje elegance, vnitřní ušlechtilost, s níž si náš drahý dobrý tatínek vždycky získával respekt, počínaje starým Daurigerem až po vážného Lajose, i když měl sto deset kilo, zablácené čižmy a obnošeně rajtky. To je výsada velkých duši! 



Source of the quotationLidové nakladatelství, Praha, 1977, 83-87

minimap