Babits Mihály: Večerní otázka (Esti kérdés in Czech)
Esti kérdés (Hungarian)Midőn az est, e lágyan takaró
|
Večerní otázka (Czech)Když soumrak náhle mávne nad světem
svou přikrývkou, svým černým sametem a jako chůva, celá úzkostlivá, postupně pod ni naši zemi skrývá tak hebce, že se stéblo ani dřík nepohne na jediný okamžik a nezvrásní se ani plátky květu, neposkvrní se duha na křídlech motýlů, již si po svém křehkém letu hoví v té roušce něžné jako dech, dech beztížnosti, měkký, hebký plyš, tak vláčný, že ho ani necítíš, i kdybys vyhledal v té hodině svůj smutný pokoj, bloudil v cizině, seděl si v kavárně a hleděl ven na slunce pouličních luceren, psa po boku, se díval k měsíci, ve křoví mhouře unavené oči, nebo jel po vyprahlé silnici a na kozliku podřimoval kočí, prožíval závrať v kupé expresu, na lodi kolébavých otřesů, toulal se městy jen tak nazdařbůh, z nároží obdivoval jejich ruch, třídy, jež mizí do úběžníků, dvojřad lamp na okraji chodníků, anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí v opále lesků všechny plameny, proplakal by ses do pradávné doby a zavzpomínal sladce zmatený tou divotvornou lampou starých časů, v níž je i není bohatství a tíže, jež nikdy nezůstane bez ohlasu, zavzpomínal a hlavu schýlil níže k podlaze z mramoru, co zrcadlí svět s jeho půvaby i lákadly, stín bázně by se vloudil do úžasu. K čemu je hledět na takovou krásu, pomyslíš si ty, osiřelý tvor, k čemu je mramor, voda hebce vláčná, soumraky, stromy, sametová mračna, plující za obzor, i věnce hor, brázdy vod neoseté hospodáři, příliv i stoka, oceán i kal, oblaka, Danaovny s tesknou tváří, Sisyfův balvan slunce, jež nám září, hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal? K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra věčného času, který neumírá, anebo pohleď na mez, na úval, na útlý stonek, za noci i za dne roste, proč roste, zanedlouho zvadne, ale proč zvadne, poroste-li dál?
|