This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Füst Milán: Miloval jsem svou ženu. II. (A feleségem története. II. in Czech)

Portre of Füst Milán

Back to the translator

A feleségem története. II. (Hungarian)

S ez az, amiről szólani akarok. Mert, hogy nem volt akkor közönyös irántam, ebben biztos vagyok. Érzi azt az ember. Sőt, sőt éppen ezt a jelenetet: a szeme villanását s az arca forróságát szoktam én magam elé idézni, valahányszor rám jött a kételkedés, hogy egyáltalán van-e a képzeletében érdeklődés a személyem iránt.
És most erre is gondoltam. Ezért is nem szóltam semmit, akármilyen boldogtalannak látszott, mikor benyitott hozzám a köpenyében. Semmit se kérdeztem, nem néztem a szemébe, s nem kutattam a titkai után. De más okból sem. A nagy leszámolásokat én sohase szerettem, sem a végleges nyilatkozatokat.
– Ha akarod, még őszintébb leszek – mondta nekem egyszer egy hevesvérű társam a tanfolyamon. S én már akkor is ezt feleltem neki: — Szükségtelen. Olyan nagyon őszinték mi ne legyünk egymáshoz. – És ma is ezt vallom. Mert mi a vége? Minthogy egyik se tud a másik igazával mit csinálni, ki-ki a magáét hangoztatja tovább, s így haladnak párhuzamosan a semmi felé.
S ez még a kisebbik baj. Mert közben hamar el is hangzik a szó… S vannak szavak, amelyek végzetesek, tudjuk, s amellett még csak nem is igazak. Vagy nem egészen. Mert mihelyt kiszalad a száján, hogy nem szeret, vagy ilyesmi, hogy nem tud velem élni – minden eldőlt, mert visszavonhatja-e másnap? Vagyis formákon múlik az élet. – Gyűlölöm – lehet ebben is igazság. Viszont, mihelyt elfogadom a granadai éjszakákat tanulságul, akkor már nemcsak ennyiből állunk. S akkor óvatosnak lenni mégiscsak érdemes.
Különben is, kik azok, akik tökéletesen egymáshoz valók, ki mutat nékem ily boldogokat? Az embernek sokat kell tudni elviselni, mindig és mindenütt a világon, ez az igazság.



PublisherFekete Sas Kiadó, Budapest

Miloval jsem svou ženu. II. (Czech)

A o tom právě chci hovořit. Že jsem jí tenkrát nebyl lhostejný, to vím určitě. To člověk cítí. Naopak, naopak: žár jejích očí a ruměnec na tváři jsem si připomínal, kdykoli jsem začal pochybovat, zda vůbec kdy měla o mě zájem.
I na to jsem teď myslel. Proto jsem mlčel, jakkoli nešťastná se mi zdála, když vešla do pokoje v tom svém koupacím plášti. Na nic jsem se jí neptal, ani jsem se jí nepodíval do očí, nepátral po jejích tajemstvích. Měl jsem k tomu ještě i jiný důvod. Nikdy jsem neměl rád ani konečná účtováni, ani osudné rozhovory.
“Jestli chceš, budu ještě upřímnější,“ řekl mi jednou ve škole horkokrevný kamarád. A já jsem už tenkrát odpověděl: “Není třeba. Tak moc upřímní raději nebuďme!“ Dodnes jsem nezměnil názor. Vždyť k čemu to vede? První neví, co si počít s pravdou toho druhého, každý zdůrazňuje tu svou a kráčejí vedle sebe do prázdna.
To ale ještě není největší zlo. Člověku se stane, že mu náhle uklouzne slovo... Slova jsou, jak víme, osudná, a ještě k tomu ne vždy pravdivá. Nebo alespoň ne docela. Jestli ji vyklouzne z úst, že mě nemá ráda nebo že se mnou nemůže žít, je po všem. Cožpak to může zítra zase odvolat? Neboli: život má určité formy. “Nenávidím tě!“ To může být pravdivé. Jenomže beru-li si za svědka granadské noci, které potom následovaly, vidím, jak je to ve skutečnosti. A proto se v těchto věcech vyplácí jistá opatrnost.
Ostatně - ukažte mi dva lidi, kteří se k sobě dokonale hodí! Kdo kdy slyšel o takových šťastlivcích? Člověk musí umět hodně snášet, všude a ve všem, v tom je ta životní pravda.



Source of the quotationOdeon, 1973, 59-61

minimap