Iwaszkiewicz, Jarosław: Kochankowie z Marony
Kochankowie z Marony (Polish)
Wieś
Marona (Gulbińska mówila: wieś nazywa się Aleksin, ale wołają na nią Marona)
położona jest w pobliżu Białego Jeziora, na północ od Płońska. Właśnie w
pobliżu jeziora, nie nad jeziorem. Przodkowie dzisiejszych mieszkańców Marony
pabudowali się w pewnej odległości od zbiorowiska wodnego, główna ulica
wioski kończyła się w jakimś dołku, niedużym placyku obrośniętym wierzbami – do
którego to placyku dochodził takźe mokry rów łączący się z jeziorem. Idąc od
wsi do jeziora trzeba było, przejść przez ten placyk, zostawić po lewej
stronie ładne wzgórki porośnięte brzozami i wychodziło się nad wodę. Jezioro
było obszerne, ale takie jakieś zwyczajne, uprawne pola ciągnęły się aż do
samej wody, tu i ówdzie widniał sad lub ogród, tylko w jednym miejscu kłębiły
się, latem zarośla na brzegu i trzciny na jeziorze. Ponad tym morzem
zieloności wznosił się duży, czerwony dach drewnianego budynku. To była
szkola. Wszystkie dzieci z Marony musiały chodzić aż tu na naukę. A
nauczycielką była tu panna Aleksandra Czekaj, pochodząca, podobno, spod
Pleszewa czy Leszna.
|
Milanci z Marony (Czech)Vesnice Marona (Gulbiňská říkávala: vesnice se jmenuje Alexín, ale říkají jí Marona) leží v blízkosti Bílého jezera na sever od Ploňska. Předkové dnešních obyvatel Marony si vystavěli své domy v jisté vzdálenosti od vodní nádrže, hlavní ulice vesničky končila v jakémsi dolíku, nevelkém plácku obrostlém vrbami. Když jste šli od vesnice k jezeru, museli jste projít tím pláckem, nechat po levé straně pěkná návrší porostlá břízami a byli jste u vody. Jezero bylo rozlehlé, ale nijak zvláštní, obdělaná pole, se prostírala až k vodě, tu a tam bylo vidět sad nebo zahradu, jenom na jednom místě byl v létě břeh zarostlý vrbičkami a jezero rákosím. Nad tím mořem zeleně se zdvíhala velká červená střecha dřevěné budovy. To byla škola. Všechny děti z Marony musely chodit do školy až, sem. Učitelkou zde byla slečna Alexandra Čekajová, která prý pocházela od Pleševa či Lešna. Nebyla ostatně jedinou zdejší učitelkou, byla jen výpomocnou silou. Řídícím učitelem tu byl Xaver Horn, ale pravou ředitelkou, duší školy, byla jeho manželka, paní Hornová. Ola bydlela u Hornů, měla pokojík ve zvýšeném přízemí se zvláštním vchodem z chodby, naproti kuchyni. Celá osada Marona se táhla podél cesty, která kdysi vedla odnikud nikam, ale teď byla cestou ze sanatoria k jezeru. Sanatorium začali stavět ještě před válkou, ale dostavěli je až po válce. Velice moderního tvaru, dlouhé, nevysoké, lomené a zpestřené verandami a okny, leželo přímo v lese. Silné kmeny borovic a dubů se tyčily těsně u zdí sanatoria, v parku rostlo všecko divoce a dojem lesní divočiny ještě zesilovali bílí daňci, procházející se volně kolem. Sanatorium bylo obehnáno pevným laťovým plotem, místy drátěným pletivem, a to neobyčejně důkladně a nepřístupné. Po jedné straně sanatoria byla silnice vedoucí do Ploňska a dále, směrem k Maroně byla v ochranném plotě důkladná branka, vždycky zamčená na klič. Jeden klič od branky měl vrátný od hlavní brány, druhý primář. Nikdo si nikdy od nich klíč nebral, a přece se pacienti sanatoria dostávali právě v blízkosti branky na cestu k Maroně a chodili přes celou ves k jezeru na ryby. Nebylo možné je tomu odnaučit. A třebaže primář při každé příležitosti proti tomu hromoval, jakmile byl hezký den, unikali pacienti v celých skupinách na cestu mezi chalupami, šli k jezeru v blízkosti školy, vytáhli z rákosí ukryté udice a házeli je do modré vody Bílého jezera. V jezeře nebylo mnoho ryb, možná že tam nebyly vůbec. Házení udic nemělo totiž nikdy žádný výsledek. Ale sama procházka, sám únik ze sanatorní disciplíny byl pro nemocné takovým pokušením, že mnozí mu nedovedli odolat. A tak kdykoli Ola vycházela ze školy na procházku — chodila na procházku samozřejmě jen za pěkných a slunných dnů — vždycky vídala trčet nad vodou komické postavy sanatorních pacientů, kteří kromě tubery měli jistě i švába na mozku, když mohli tak nehybně stát po celé hodiny, a také jejich pruty vypadaly tak, jako by vůbec neměly připevněné udice. Také toho dne si Ola vyšla odpoledne na procházku. Po pravdě ji vlastně vytáhl ven Joža. Joža byl syn rybáře, který bydlel v houští hned vedle školy. Kdovíproč si chlapec zvykl přicházet každý den odpoledne do Olina pokoje. „Slečno Olo,” ozývalo se pak tajemně pod oknem, „slečno Olo, mám vám s něčím pomoct?” Ola krčila rameny. Stokrát už Jožovi řekla, že jí nemáříkat „slečno Olo”, ale ;,paní učitelko”, nebylo to nic platné. Pod oknem se ozvalo hlasité popotahování nosem a stále stejné „slečno Olo”. „S čím bys mi mohl pomoct?” ptala se Olá, skloněna nad haldou žákovských sešitů. „Půjdeme na procházku. Je tak hezky...” říkával vždycky jstejně Joža, dokonce i když pršelo. Ale dnes to řekl jinak. „Viděla jste ty muchomůrky v březině? Pojďte se podívat... ty jsou senzační!” „Jaké muchomůrky?” zeptala se Ola. „Senzační. Zrovna teď jsem tam u nich byl. Pojďte se podívat. Jsou červené a žluté. Pane, ty jsou.” referoval nadšeně Joža. „Nemám kdy,” namítala Ola. „Jen pojďte. Sešity neutečou. Copak je to tak důležité?” „A muchomůrky jsou důležité?” Ola vstala a vyšla před školu. Směrem k jezeru byla jen malá Zahrádka, oplocená plaňkami, za kterými Joža přešlapoval z nohy na nohu, a kousek dál už o břeh šplíčhala voda. Byla tam loďka, ale té se nesměl nikdo dotknout. Joža se zaradoval. Oči se mu zaleskly. Byly velké a šedé. Natáhl k Ole ruku, ale vzápětí ji chvatně stáhl nazpět. Na těchto procházkách je vždy doprovázel „školní” pejsek Pinča, malý, bílý a hrozně uštěkaný. Nějací jeho předkové byli jistě z plemene pinčlů. Ola si přehodila přes ramena širokou viněnou šálu, kterou si sama utkala, protože od vody trochu podzimně táhlo, třebaže byly teprv první dny záři. Ke kopečkům řídce porostlým břízkami to nebylo daleko. Muselo se projít asi sto kroků málo používanou cestou, po stranách zarostlou ostružiním. Joža po celý čas mluvil, jen aby mluvil, a Pinča očichával stromy a zdálky štěkal na rybáře ze sanatoria, jichž cestou několik minuli. Joža a Ola vylezli bez námahy na mírné kopečky. Mezi březovými kmeny se jezero vyjímalo velice hezky, bylo bledě modré, hladké a plné. Ola chvíli stála a pozorovala krásnou vyhlídku. Ale Joža už ji táhl dál. „Koukejte...” řekl. Opravdu, mezi břízkami stály sem tam, jednotlivě nebo ve skupinách vysoké, krásné muchomůrky. Některé byly nachově červené, jiné žlutavé nebo docela citrónové s bílými tečkami na kloboucích. Zapleteny do tenkých travin mezi zlaté skvrnky spadlých březových listků vypadaly, jako by sem byly odněkud uměle přeneseny a rozestaveny. Nebylo na nich nic z přirozenosti ostatních rostlin.
|