Závada Pál: Jadvižin polšář (Jadviga párnája (2. részlet) in Czech)
|
Jadviga párnája (2. részlet) (Hungarian)
|
Jadvižin polšář (Czech)Jadviga píše do Ondrišova deníku (1) Nyní již za Vámi přicházím sem, do Vašeho deníku. Otevírám jeho blednoucí, indigově modrou plátěnou vazbu, jako bych rozhrnovala opranou košili na Vaší hrudi a ze stop na Vašem těle a Vašich tvářích začínala číst: „Začínam túto knižočku. Já, Andrej Osztatní, začínám psát tyto zápisky 5. února roku 1915, den před svou ženitbou.“ Mezi světle fialovými linkami hladím a prsty následuji Vás. Dlouhou dobu jsem mezi Vaše řádky sklouzávala pouze očima, ale teď již cítím, že dovolíte, abych se Vašeho těla, Vašeho deníku dotýkala rukama, ba dokonce ho hladila perem. Jestliže jsem kdysi nezanechala na Vaší kůži stopy nehtů po dosud živých okamžicích, učiním tak nyní. A až knihu zavřu, složím na ni hlavu, jako kdysi na Vaši hruď. Budu psát do Vašeho deníku a číst si v něm, kdykoliv k Vám budu chtít promluvit, kdykoliv zatoužím uslyšet Váš hlas, spatřit Vaše zápěstí se skřípajícím perem a Vaši tvář zdvihající se v zadumání od papíru nebo budu-li si chtít vybavit Vaši mladistvou postavu (nic nevadí, bude-li v náručí, v lůně jiných žen), odkázanou těmto stránkám, a nás dva, jak jste nás tehdy viděl. Jak je mi líto, že jste mi tuto knihu nedal do ruky dříve! Že jste mi svěřil své tajemství teprve tehdy, když jste zaslechl volání, které ši představuji jako poplašné znamení lodní sirény. Proč jsem směla vyndat Váš deník ze dna truhlice teprve poté; co jste již odešel? Vždyť by nám bylo tolikrát pomohlo najít k sobě cestu, kdybychom byli mohli jeden o druhém pochopit a přijmout ještě více z toho, co se skrývá v hloubi druhého člověka, zcela nikdy nepoznatelného, co nelze vytrhnout silou a co by, kdybychom to chtěli pokradmu vyslídit, ukázalo jen pokřivený obraz a kromě toho by to bylo zneuctění. Však jsem se také zastyděla, když jsem (již dosti dávno) narazila při hledání v truhle na tuto knížečku a padla mi do očí věta „dnes konečně smím vést Jadvigu k oltáři“. Nezavřela jsem ji hned, místo toho jsem přelétla očima její první stránku. Stejně jako jste mne Vy se studem v očích mnohokrát prosil o odpuštění za to, že jste mne na počátku našeho manželství chtěl násilím donutit k vyznání. V jednom důvěrném okamžiku jsem s ním i začala, ale Vy jste se do mne netrpělivě pustil. „Ven s tím! Kdy, jak, s kým?“ Nedokážala jsem odpovědět a cítila jsem, že se ve mně na celý život zlomila ochota upřímně se Vám svěřit. Snad teprve nyní, když Vám píši, bych byla schopna mluvit i o těchto věcech. A kolikrát jste se přede mnou hluboce kál za to, že jste konec-konců pošlapal mou čest, když jste mne učinil svou ženou násilím! Navždy však již zůstane mou hanbou, že jste se kál marně, nikdy jsem Vám nedokázala ze srdce odpustit, a že mnoho věcí, kterých jsem se dopustila, jsem učinila jako ukřivděnou, vzdornou odpověď a ne pouze z vnitřního popudu a podle svého vnitřního hlasu, které by ostatně samy o sobě byly dostatečnou pohnutkou k témuž. Snad by nám bylo pomohlo, kdybychom se byli odvážili do oněch končin, do kterých jste se Vy začal vydávat již v mládí, když jste psal tyto stránky, a kdybych se neocitla na nivách Vašich tajemství teprve nyní. Neboť tak se nám nikdy nepodařilo setkat a přebývat spolu v tomto vnitřním světě. Původně nebylo tady, jeden vložené: Mišo dnes vytáhl paty z domu již dopoledne, konečně nedřepí celý den doma se svou bolestí, šel se dívat na vlaky (možná se staví i na salaši u Martina*) a já zůstala nerušena o samotě s Vámi. Odkud tedy začít? Drahý môj Milý, nejprve Vám svěřím své prastaré tajemství a nevím, zda by bylo bývalo lepší, kdybyste o něm byl věděl. Až do doby, kdy tak náhle, v nejlepších letech svého tvůrčího života odešel, jsem milovala jednoho muže: svého Poručníka a Vašeho Otce, Juraje Osztatního. Pokud byste byl zvědav, odkdy a jak, odpověděla bych, že odjakživa a z celé duše i z celého srdce. O příčině této náklonnosti byste asi řekl, že jí mohla být dětská příchylnost k dobrotivému Tatíčkovi (i já mu tak říkala), něha a vděk, které kvas osamělého fantazírování dospívající dívky, hladovějící po citech, přetavil do neskutečného blouznění o ideálu a považoval je za lásku. Zpočátku to jistě bylo i takto. Ale snad nikdy jenom takto. Vidíte, jak málo jsme mluvili i o našich rodičích! Nevěděla jsem, skutečně nevěděla, Drahý môj, co o nich víte. Teprve zde čtu, co jste slyšel od starého Gregora, že by si snad Tatíček byl mohl vzít „dceru kantora Ponyiczkého“, mou Matku. Čili že by si byli mohli zvolit jeden druhého. Kdyby na tom nebylo záhadné zrovna to, zda se této svobodné volbě postavily do cesty překážky, nebo ne. Neboť vidím, že jak pro mne, tak i pro Vás zůstalo tajemstvím, proč skončila láska našich rodičů tak rychle. Náhlé zasnoubení a svatba Tatíčka Juraje s Matkou Racskovou vypadá z Vašich řádků stejně trucovitě jako z oněch několika kusých slov, která mi o tom řekl můj Poručník. Nemohu ovšem nic vědět o tom, co se stalo na druhé straně, mezi mým Otcem a Matkou. Nemohu tak počítat ani se vzájemnou přitažlivostí, ani s vynucenou rezignací, nic nevím o tom, proč a jak splynul jejich život na okamžik jediného vzletu, ze kterého jsem jen taktak stihla vyklíčit a už mu byl konec. Z čeho se asi radovali a v čem se zklamali ti čtyři lidé, Vaši a mí rodiče, co asi cítili, když slibovali věrnost svým nastávajícím v týž den? Nepřísahali Váš Otec a má Matka v tom okamžiku i něco jiného, daleko od sebe, avšak přece jeden druhému? Jak jinak by mohl být Tatíček Juraj věrnějším otcem mně než své vlastní dceři, když jsem osiřela? Jak by mohla má Matka zaplňovat i desetiletí po své smrti ten nejmilejší kout jeho srdce (vždyť se tím přede mnou ani netajil)? Dokázal byste na to odpovědět? Nedokáži pojmenovat, jen tuším sílu onoho citu, který je současně požehnáním i kletbou, který se zakořenil v našich odloučených rodičích, později opět pokračoval v zakázaných setkáních Tatíčka se mnou (a potažmo i s Matkou, kterou jsem mu ztělesňovala), až konečně osudově ovládl i nás, Vás a mne, nikdy nás neopustil, ale také nás navždy rozdělil. Při návštěvách ve škole považovali mnozí Tatíčka za mého otce. Já jsem ale nikdy nevěřila tomu, že by byl mým otcem. Mamička Anka, má chůva, a má nevlastní matka Judit, paní farářová, mi totiž od mého nejútlejšího věku vyprávěly o mých zesnulých rodičích. Později jsem se dozvěděla, že si to tak přál Tatíček. Abych slyšela o Márii Ponyiczké a Andreji Palkovitsovi, i když byl jejich tragický osud zastřen pláštěm tajemství. A abych věděla i to, jak jsem po nich dostala jméno. Jméno Jadviga mi totiž chtěla dát Maminka, ale Otec prý stejně nechal zapsat jako první její jméno, Mária. Mnohokrát jsem se pokoušela představit si svou Matku a později jsem již cítila, jako bych si na ni vzpomínala. Opatrovala jsem (a jak víte, opatruji dodnes) tři její fotografie** (jako dívka a mladá paní byla krásná, až se srdce svíralo, a nejen podle mne), zbylo mi po ní několik šátků, ubrusů, dostala jsem její ložní prádlo a od svých dětských let až podnes spím na polštáři, který sama ozdobila bílým lemem. Mé nevlastní matky ji naštěstí znaly, takže mi vyprávěly i několik historek z jejích dívčích let. Mamička Anka sloužila několik let u nich v kantorském domě, ještě než se stala za nemoci mé Matky mou chůvou, a maminka Judit byla sbormistryní evangelického dívčího sboru, ve kterém má Matka hrávala na mandolínu. Při usínání se mi zdávalo, že slyším Matčino pobrukování, ve snu mě hladila svými rty, jednou jsem ji viděla u plotny, jindy mi zase zkoušela sukni, stála jsem na stole a padla jí odtamtud do náruče. Ale nejčastěji se mi zdálo, jak sedím na faře na kraji své postele, volám na ni, ona mi pokládá na ústa ukazovák, dává si přes krk a potom pokládá na záda mandolínu na modrobílém provazu a po špičkách se plíží k otevřenému oknu, sedne si na římsu a hned vzápětí sestoupí v noční košili z okna, přejde bosky travnatý dvůr, na což se já dívám už od okna, pomalu se spustí k potoku v údolí a já za ní křičím, ale z hrdla mi nevychází žádný hlas. Ani později jsem nepochopila, jak ji mohu vidět ve snu, když si na ni nepamatuji. Přitom jsem ji viděla, viděla jsem ji a slyšela, už když mi byl jeden rok. Jednou jsem na duchovních cvičeních v sanktpöltenské kapli upadla při noční meditaci do vytržení blízkého mdlobám, slyšela jsem výkřik, snad zpoza nějakých dveří, a věděla jsem, že je to má Matka. Potom mne v tom vidění někdo zvedl, přitiskl si mne na prsa a dlouho se mnou běžel. O vakacích jsem zašla za Mamičkou Ankou, odvyprávěla jí to a ona mi odpověděla, že se to skutečně mohlo stát. Nedlouho před smrtí mé Matky si Anka pro něco odskočila domů a svěřila mne sousedce, která mne potom popadla a běžela se mnou za ní. Trýznivou domněnku, že si Matka možná sama sáhla na život, Mamička Anka rozhodně odmítala, ačkoliv jsem se doslechla, že se to povídá. Tatíček o tom vůbec nechtěl mluvit. V dospívání jsem měla období, kdy jsem se ho stále znovu vyptávala, jak zemřeli mí rodiče. Otec na otravu krve a Matka na nějakou horečku omladnic, a už o tom nemluvme! Marně jsem namítala, že mi tehdy přece byl už jeden rok a horečka omladnic nemůže trvat tak dlouho po porodu! Nejvíc jsem o Matce stejně slyšela od Tatíčka. Mluvil o ní, už když jsem byla malá holčička, a nikdy by si byl nedal ujít příležitost zavést na ni při návštěvě řeč, i když častokrát prohodil jen „jakou by měla Matka radost, kdyby tě teď viděla“ nebo třeba „máš stejně krásné vlasy, jako měla tvá Matka“. Nejvíce však na mne zapůsobilo, že když jsem v Sankt Pöltenu odmaturovala, vzal mne na večeři a vyprávěl mi něco, co povzneslo mou duši a bylo tísnivě krásné. Seděli jsem na terase s výhledem do parku, on mi připíjel šampaňským, a tehdy mi poprvé vyprávět o své lásce k mé Matce. Jejich příběh jako by mi byl strhl závoj s očí. S pohnutím jsem cítila, jak ve mně ožívají touhy, které do té doby ještě dřímaly na kalném dnu mé duše. Především jako toužebné přání, abych svou tolik postrádanou Mamičku nalezla tak, že se takřka stanu jí a budu žít najednou život nás obou. Z toho pramenila touha milovat tohoto muže nyní, když už jsem zralá, i jako žena, spojující v sobě svou Matku i sebe samu. Byly jsme totiž jediné dvě ženy, které ho kdy skutečně milovaly (již tehdy jsem věděla, že Matka zacházela s Tatíčkem od samého počátku uraženě a bezcitně). O svém stále přesněji se rýsujícím citu jsem mu nesměla nic prozradit. Mohla jsem jím být nadšená úplně stejně jako bláznivě upovídaná chovanka v době studií. Mohla jsem ho k sobě přivinout, kdykoliv jsem ho spatřila, položit si hlavu na jeho hruď a zlíbatjeho tváře, kdykoliv řekl něco, co bylo hezké nebo k smíchu, a i nyní jsem mu mohla otevřít svou duši. Jen jsem musela mlčet právě o tom, co mne naplňovalo stále více. * chodíval jsem k nim jen málo (tohle může být asi tak květen 1937) ** už jsou jen dvě
|