Apotheosa klasů (Czech)
Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru: a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zraním ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.
O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě, a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,
o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší, tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.
Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím, let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté, a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím zrn sladkost sílící a proměněnou podáte.
A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi, lích vašich jiskření se do blankytů navrací, klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací,
a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna, pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná!
O Dechu obtížený životem, jenž z líchy do lích pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí, k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích, před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.
Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’, od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává, a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách při každém dechu života tě duše potkává
a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni, žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně, a jako v půdě zázračné, v tvé síly žhoucím ohni, jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně. Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | https://cs.wikisource.org/wiki /Stavitel%C3%A9_chr%C3% A1mu/Apotheosa_klas% C5%AF |
|
A kalászok apotheózisa (Hungarian)
Megállok itt, s szememben istenes lángotvetéssel kiontom lelkemet a megáldottad hely fölött: s imámban meghallom, zengi a föld, míg érve érlel, világok karában a dalt, mely dicseddel dörög.
Ó, kalászok, munkálkodók! Ó, számtalan fivérek, gyökeretekhez hajolók s fáradva sápadók, s az idő lángtitokzatán, mely hullámzik fölétek, az erő kenyerét hozók s nyájasan átadók,
ó, jók! Testvériesen megengedtétek, hogy égjen zárt soraitok rejtekén s álmodja lázvirág nem-földi szépségek nyarát, s égi tűzzel szemében, föld-éjjel gyökereiben, dalolja szólamát.
Ringásotokban béke, nyár, vasárnap lélegeznek, föld röpte, világűrbe fújt száz harang-rendület s ajkak, miknek magjaitok majd felsőbb életekhez adnak erőt, átváltozott édességüket.
Éjfél földek felett ha extázistól némán tévelyg, A szikrázásotok tér minden tárt azúrba meg, minden kalászban csillag ég és csillagban remények, a szárba szökkent sugarak ezüstös húrja peng,
s ring minden fenteken mint messzetűnő tenger öble egyetlen aratás! Az álmok fényhajóraja vész a távolba rajt’, s mit fölkavar sok evezője: az arany homokon gyúl a nap pompázó haja!
Ó, élet-terhes Lehelet, ki határból határba hordod szikrás virágporát a mélységek felett, nyomorú kínjaim, szántóid lankadó virága, szigorú mérhetetlenségednek meggyónni rettegek.
Villám erőfátylad a bágyadt szemnek hagytad épen, világok közt feszül, mindenségedet járja át, s a legrejtettebb utakon minden halál dicsében s élet-lehelésben a lélek mégis rád talál,
s kuszán susog: Hatalmadban vagyok, mozdulj szeleddel, mi termett, elvetem, mind tenyeredbe hullatom, s mint csodák talaján, erőd tüzében teneked kel, ahogy láttad az örökléten át, odaadón.
Uploaded by | Efraim Israel |
Publisher | Európa Könyvkiaqdó |
Source of the quotation | Otokar Březina: Rejtett történelem |
Bookpage (from–to) | 58-59 |
|