Mácha, Karel Hynek: May, Intermezzo II (Máj (5.), Intermezzo II. Angol nyelven)

Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují -
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
tak že siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár - bledší - bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.

V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Close the hills lean to each other,
Underneath a dark cloud hiding,
Like a vaulted ceiling riding
Taut from one peak to his brother.
Dark this place by evening gloom is,
Dark and silent as the tomb is.
In the portal deeply-shaded,
Where the hills shrink back dividing,
Sharp rocks in the opening spaces 
Steeply rear their frowning faces,
Lower, narrower, blackly biding;
Underneath the cloud dark-braided
Shuts this gate of rocks and boulders.
In the valley's heart deep-gladed,
Darkly red a camp-fire smoulders,
Broken from the west bright-beaming,
A long sliver of the sunset;
Round its red nocturnal gleaming
Circle night-birds, wheeling, plaining,
In a red and restless onset,
Till the blue of night they borrow.
Sinks the fire, still waning-waning,
Till the broad and bounteous heaven
Melts in nightly dews of sorrow,
And the earth to grief is given.

Oaks a hundred years a-growing,
Darkness within darkness throwing,
Hide a company of friends there.
Cloaked in white, as in the bright time,
Sit the comrades of the night-time.
Each before him groundward bends there,
Wordless, motionless, his vision,
As if terror's chill transition
Into stone their flesh had stricken.
Through the valley seems to quicken
Whispered breath of lamentation
Round the moveless men who plain him,
Secretly, without cessation:
“Lost, our leader!—they have slain him!”

And the wind, the smoke-wreaths plying,
To the moveless men is crying:
“Lost, our leader!-they have slain him!”

And the restless leaves aquiver
Underneath the cold cliff-faces,
Trembling, murmuring, utter ever
These insistent, changeless phrases:
“Lost, our leader!-they have slain him!”

All the forests in their station
Sound the great, sad accusation:
“They have slain him—slain him!!—slain him—!!!”