This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Kollár, Jan: Sláva leánya - Előhang (Slávy dcera – Předzpěv in Hungarian)

Portre of Kollár, Jan

Slávy dcera – Předzpěv (Czech)

Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
    někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
    k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
    jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
 
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
    v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
    zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
Ó věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
    ó krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
    od Dunaje k hltným Baltu celého pěnám:
krásnohlasý zmužilých Slovanů kde se někdy ozýval,
    aj, oněmělť už, byv k úrazu zášti, jazyk.
 
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
    Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
    tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruce,
neb krve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
    nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.
 
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
    ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruce, nechťby jazyk v okovy své vázal otrocké,
    jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Ten kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
    po světě nešťastnou války pochodni nosil:
ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýta, zasloužil,
    ne kdo divé chválil příkladem ordě  pokoj.
 
Kde jste se octly, milé zde bydlivších národy Slávů,
    národy, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pily?
Sorbů větve tiché, Obodritské říše potomci,
    kde kmenové Vilců, kde vnukové jste Ukrů?
Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím,
    než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá.
 
Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné
    dávnověkým tehdáž pálily žertvy bohům:
kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města,
    jenž první v severu zkřísili tomto život?
Jedni učíce chudou Europu plachty i vesla
    chystati a k bohatým přes moře vésti břehům,
kov tu jiní ze hlubin stkvoucí vykopávali rudných,
    více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem.
Tam ti neúrodné rolníku ukázali rádlem,
    by klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
    cest sadili, chládek by stlaly vůkol i čich.
Muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví,
    a mlaď svou učily tkávati plátno ženy.
 
Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky?
    Rozškubaný hnusné zpotvořenosti věnec.
Jak včely med zavoníc kradné se do úle cizího
    stádně hrnou a pak matku i dítky bijí:
tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý
    soused ovil těžký smutně o hrdlo řetěz.
Kde spanilá v zelených hájích pěla píseň Slovanka,
    už hlaholem zpěvná ústa umlkla němým.
Kde z mramoru stály hromného paláce Peruna,
    z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své věžila staroslavná Arkona týmě ,
    zlomky drobí teď tam hostě cizího noha.
Rozbořené želejí zdi chrámu Retry pověstné,
    kde čněly, už ryje tam hnízdo si ještěr a had.
 
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
    brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky.
Řeč ho cizí zarazí ze rtů a tváři slovanské,
    zrak mu lže Slovana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Sláva synům svým,
    místo že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,
    přece i po drahné cestě je barva dělí:
rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou
    až posavád loučí dvůj očividně život.
Odrodilí synové však své sami matce začasto,
    bič macechy hříšné oblizujíce, lají.
Nejsou ni Slované životem, nejsou ani Němci,
    půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.
Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,
    koňský na vznešené vstrkna Olympy ocas.
Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů,
    za vzdělanost vzav jim ctnost, zemi, barvu i řeč.
Národ i čest zmizely, s jazykem bohové zde zanikli,
    jen sama zůstává příroda nezměněna.
Les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské
    nechtěly, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.
 
Ó, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
    Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ
    krev Miliduch , kdo na něm sloup mu památky složí?
Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,
    válčícím Slovanům Kruk po slovansku velel.
Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav
    a v pokoji šťastnou zákony řídil obec.
 
Už jich více není! S rachotem surového rekovské
    články jejich zhoubný láme oráče lemeš.
Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost,
    ve mhle sivé těchto zřícenin úpně vyjí.
Úpně vyjí, že osud posavád se smířiti váhá
    a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
Jak muselo v tom by studené být k národu srdce,
    jenž by tu slz jak nad kostmi milenky nelil.
 
Avšak umlkni, tichá, na budoucnost patři, žalosti, 
    osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Největší je neřest v neštěstí láti neřestem,
    ten, kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne ,
    tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,
    a zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
    co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.



Uploaded byRépás Norbert
Source of the quotationhttp://www.ceska-poezie.cz/cek/

Sláva leánya - Előhang (Hungarian)

Itt van könnyáztatta szememnek tárva e jó föld,
   Hajdan bölcső, most sírhely: a nemzetemé.
Láb, ne tovább! Szent itt minden hely, bárhova lépjél,
   Égig emelkedj, nézz felfele, Tátra fia.
Mégse! Rohanj inkább amaz órjás tölgyhöz amottan,
   Gyilkos időknek mely még ma is ellene áll.
 
Ám az időnél is gonoszabb még az, ki e tájon,
   Szlávia, görbíté zord vasigába nyakad.
Rosszabb durva csatáknál, mennykőnél, ha egy ember
   Önnön népe felé hányja dühös szavait.                   
Régi korok vesznek körül itt mint éjszaka árnya;
   Dicsnek, szégyennek képe vagy, ó, te vidék!
Elba folyónak partjaitól vad Visla vizéig
   És a Dunáétól északi tengerekig
Hős, deli szlávoknak csodahangú dalnoka zengett.
   Rég nem szól dala már: sérti a gyűlöletet.
 
És ama rablást el ki követte, az égbekiáltót,
   Mellyet szégyel a nép s mind a nagy emberiség?
Sláva irigy szomszédja, pirulj Teutónia: csak te!    
   Rút kezeid követék mindeme bűnöket el.
Mert ellenség vért oly bőven még sose ontott
   Mint ontott német szlávokat irtani ki.           
 
Tudd, a szabadságára csak az méltó, ki a másét
   Tiszteli, ám ki rabot tart, rab az ő maga is,
Mindegy az, kezeit vagy nyelvét verte-e vasra,
   Mert meg nem becsülé társainak jogait.
Az, ki lerombolt trónokat és vért onta hiába,
   Háboru fáklyáját hordta világba körül,          
Az méltó rabságra, legyen bár szkíta, legyen gót,
   És nem a békebarát, mert az a példaadó.
 
Haj, hova tűntetek innen, nyájas hajdani szlávok,
   Északi tengerek és Saale vizét meritők?
Szorbok békés ága, obodrita nép unokái,
   Hol vagytok, vilcek, s ukrok utódai hol?
Jobbra tekintek, balra tekintek, körbe tekintek,
   S Slávát nem lelem én Szlávia tág terein.
 
Mondd, te fa, földből nőtt dómjuk, mert hisz tealattad
   Hozták áldozatuk isteneiknek azok:
Hol van mindama nép, hol városaik, fejedelmök,
   Északon életet ők vittek először oda:
Hol nyomorult Európát végre tanítva hajózni,
   Tengeren át gazdag partokat érni el úgy,
Hol ragyogó ércet bányászni ki, hozni a mélyből,
   Nem hasznukra, hanem isteneiknek, elő.
Hol meg a földmívesnek okítni ekével a szántást,
   Hogy majd hozzon a föld búzakalászt, aranyat.
Hársat, a Slávának szentelt fát csendes utaknak
   Mentén ültettek, illatot, árnyat adót.
Kalmárvárosokat tanitá építeni férfi
   Nagy fiait, lányát szőni, csomózni a nő.
 
Mesteri nemzet, mily köszönet járt néked ezért, mondd?
   Csúfság, undoritó, széttaposott koszorú!
Mint idegen kaptárt rablóméh-raj  ha eláraszt
   Mint felleg s öli a gyermeket és az anyát:
Éppúgy itten a rossz szomszéd házunkba lopózott,
   És most fojtja nehéz lánca a gazda nyakát.
Ott, hol a szemrevaló szláv lányka dalolt ligetekben,
   Nem szól már az ajak, néma örökre a dal.
Hol Perun* istennek voltak márványpalotái,
   Oszlopa részeiből ólat emelt a paraszt.
Ott, hol az ószláv Arkona** tornyai nyúltak az égbe,
   Romjait, aj, idegen láb darabolja tovább.
Roskatagon gyászol fala híres Retrai dómnak,
   Kígyók népe tanyáz ó hasadékaiban.
 
Sláva szülötte fivérében nem látja fivérét,
   Hogyha jön és bekopog, meg se szorítja kezét.
Nyelve fülét sérti, s ha tekint más szlávra, nem érti:
   Lát szeme szláv arcot, s véli, ez illuzió.
Mert oly mélyre bevéste vonását Sláva fajába,
   Hogy nem tűnhet el az, nem fog azon hely, idő.
Mint két nagy folyam egyetlenné egybeömölve
   Még egy jó darabon két-szinü, dupla marad:
Úgy ezen eggyé préselt nagy s kis nemzetiségek
   Mindmáig viselik kétfaju életüket.
Ámde az elfajzott fiak anyjukat úgy kritizálják,
   Hogy még mostoha is elkomorulna azon.
Nem mint szlávok, sem mint németek élnek azok már,
   Minden csak félig, mint denevér, olyanok.
Így fészkelte be hellén földre magát a muzulmán,
   Lófarkas lobogót lenget Olymposzukon.
Így töri szét Európa, e kapzsi, is India képét:
   Nyelvét, arcszínét, tájait és az erényt.
Eltűnt nemzet s becs, s nyelvével az istenek is mind,
   Már csak a természet, az marad itt, ami volt.
Város, hegy, patak, erdő, síkok szláv nevük őrzik,
   Ám ez már csak a test, nincs neki szelleme szláv.
 
Ó, ki jön el fölrázni e sírok bódulat-álmát?
   És örökölni hazát kit s ki vezessen ide?        
Hol van a hely, hol vére kiömlött szerb Miliduchnak***
   Hajdan a nemzeteért? Meg ki mutatja nekünk?
Vagy hol védelmezve az ősei egyszerüségét
   Krok szlávul vezeté szláv katonák seregét.
Vagy hol győzelmes kardját harcban lengette Bojislav,
   S békében vezeté, megregulázva, a közt.
 
Nincsenek, eltűntek! Durván zörgő eke zúzza
   Hős páncélzatukat hajdani harc mezején.
Árnyuk mindkét kor hívságán elkomorulva
   Itt e romok ködein elkeseredve nyüszít.      
Elkeseredve nyüszít, hogy nem, nem békül a végzet,
   S ott az utódokban hígul a nemzeti vér.
Mily érzéketlennek kellene lennie szívnek,
   Hogy ne zokogjon mint kedvese sírja fölött.
 
Ám mégis hallgass el bú, a jövőre tekints csak,
   Nap-szemed oszlasson gondteli fellegeket.
Vétek, nagy vétek korholni a bajban a vétket,
   Inkább engesztelj tettel eget, haragot.
Szorgos kézből, nem bús szemből kél a reménység,
   Így fordulhat még jóra a rossz, csakis így.
Görbe utat nem járhat az emberiség, csak egyének,
   És az egyén zavara gyakran a köz java lesz.
Mindent vált az idő, és végül győz az igazság,
   Ósdi korok célját sutba hajítja az új.
 
 
*     A pogány szláv mitológia főistene
**   Hajdani szláv erődítmény pogány templommal,
      Rujana szigetén
***  A szerbek vezére Nagy Károly ellen



Uploaded byEfraim Israel
PublisherELTE Szláv Filológia Tanszék
Source of the quotationCseh költők antológiája
Publication date

Related videos


minimap